Timothy Leary - Dětství

Víme toho málo.

O dětství Timothyho Learyho toho víme pramálo, vlastně skoro vůbec nic. Je to zapříčiněno tím, že je Leary na špatné straně spektra známých ostobností. Na této straně jsou lidé na které, ač si to nezaslouží by lidstvo chtělo co nejdříve zapomenout. Jediným mým zdrojem je proto Learyho autobiografie.

Moje pojetí mého početí

Hned ze začátku autobiografie je prolog s tímto velice zajímavým názvem. tento prolog obsahuje Learyho vlastní popis událostí, které mu umožnili ho vůbec napsat. Ale nyní dost mých planých řečí a přenechávám slovo panu Dr. Learymu.

Byl jsem počat na vojenské základně ve West Pointu ve státě New York v noci 17. ledna 1920. Den před tím byl alkohol prohlášen za nelegální drogu.

V kronice vojenské akademie stojí, že onoho sobotního večera se v Důstojnickém klubu konalataneční zábava. Když byl teď alkohol ilegální Začalo mít jeho požívání zničehonic řadu přitažlivých a mírně nemravných implikací. Bouřlivá léta dvacátá mohla začít.

Má matka Abigail často vspomínala, jak se během jejího těhotenství vznášel nad ulicí, kde bydleli důstojníci, odér na černo ve vaně páleného ginu jako těžký smog. Můj otec Timothy, přezdívaný Tote, se právě v tété době měnil ze sociálního pijana v alkoholika. Když mi později dával rady do života, říkával, že prohibice byla špatná, ale ještě horší by bylo, kdyby vůbec žádný chlast nebyl.

Byla to pozoruhodná noc! Muži v parádních uniformách a bílých rukavicích, ženy v dlouhých večerních róbách a s mikádyna krátko strřiženými ve stylu Antoine de Paris. Máme-li věřit svědectvím pamětníků, byla flirtu přístupná, nicméně ctnostná Abigail nejkrásnější ženou na základně: vlasy černé jako uhel, hebká nléčná pleť, půvabná postava, která jakoby vypadla z módních časopisů s ilustracemi Charlese Gibsona.

Tote byl arogantní jako obvykle. Sportovec každým coulem, vysoký a štíhlý, postával u baru a ze stříbrné ploché náprsní láhve dpléval ilegální rekreační drogudo slkenic kapitána Omara Bradleyho, kapitána Geoffreyho Prentice a poručíka George Pattona.

Abigail, opuštěná u stolu pokrytého ubrusem v příšeří nevalně osvětleného sálu, se bavila se svým přítelem, generálem Douglasem MacArthurem, náčelníkem akademie, který ji práve požádal o tanec. Orchestr hrál "Just a Japanese Sandman". poručík Patton, vyhlášený sukničkář to nemhl nechat jen tak a při tanci generálovi Abigail přebral.

Potom přišel ke stolu u kterého seděla Abigail, Tote. Lehce se pohupuje do rytmu "Missouri Waltz", můj otec pronesl: "koukám, že tady sedíš jako učiněná panenka Maria. Asi by to chtělo takové menší zvěstování."

Abigail, její lehce narušenou duševní rovnováhu prozradil pouze ten nejjemnější ruměnec, sklapla vějíř, s grací povstala, vesele zamávala svým společníkům a odebrala se do šatny.

Kapitán Timothy Leary nepříliš jistě řídil svůj packard k domu na Důstojnické třídě, pobrukuje si při tom "Somebody Stole My Gal". Tam moje matka odešla do ložnice, převlékla se do noční košile, poklekla vedle postele a jala se modlit.

Zdrávas matko milostiplná

Tote si namíchal drink z načerno páleného ginu. Vyprázdnil sklenku, přešel trochu nejistým krokem do ložnice, svlékl si modrou armádní uniformu se dvěma stříbrnýi prýmky a sundal si černé boty, černé hedvábné ponožky a bílé podvlékačky. natáhl se vedle Abigail a zahájil onen poněkud škrobený fertilizační rituál, tak tipický pro jeho generaci.

Zhruba dva týdny před tím bylo jedno skvělé vajíčko pečlvě vybráno z asi milionu svých druhů uložených v těle mé matky a vydalo se za svým životním dobrodružstvím. Pomalu a jemně klouzalo její Fallopovou dálnicí, až dospělo, právě oné noci 17. ledna 1920, na místo předurčeního rendezvous.

Pán s tebou

V okamžiku ejakulace Tote deponoval přez 400 miliónů svých spermatozoí do "reprodukčního traktu" mé matky.

Ve vědeckých kruzích se stále různí názory ohledně toho, co se událo potom. Podle tradičních biolgických scénářů se oněch 400 milionů spermí, z nichž každá obsahovala jednu moji polovinu, okamžitě pustilo do jakýchsi závodů v plavání, navýájem do sebe strkalo a naráželo, kličkovalo zuřivě a hnalo se vpřed jakýmsi australským kraulem a flagelantským stylem pomocí svých ocásků, krátce každá ze spermií se usilovně snažila vyhrát tyto závody, aby mohla znásilnit chudáka poddajnou a receptivní slečnu vajíčko. K reprodukci pak došlo údajně tehdy, když úspěšná spermie-sportovec násilím pronikla do vajíčka.

já však tuto teorii početí co nejvášnivěji odmítám. Já jsem nebyl reprodukován! Já jsem byl stvořen jakožto výsledek inteligentního, teleologického porcesu Přirozené volby. Ukazuje se, že ten vysmívaný a zneuznalý Lamarck nevalné pověsti má pravdu, přinejmenším na této důležité úrovni RNA. Stejně jako vy, i já jsem byl pečlivě a rozumně znovu-stvořen, abych sehrál, určitou nutnou úlohu v evoluci našeho druhu. Výběr spermie, která provede oplodnění, a také rozhodnutí o konečném rozdělění chromozomů, to vše učinilo Vajíčko, tedy ona. Ona měla poslední slovo.

Požehnaná jsi mezi ženami

Shledal jsem, že jsem byl přesně podle plánu vystřelen do Abigailiny rekreační laboratoře, do teplé růžové jeskyně podobné oceánu, ve které pulzují voňavé signály a probíhajíjí nejrůznější chemické instrukce. Zde jsem se těšil stavu nevýslovné blaženosti, který tak často popisují mystici.

Kdesi před sebou jsem spatřil Ji, Slečnu Vajíčko, a viděl jsem okamžitě, že ona rozhodně není nějaké pasivní prostoduché cosi s kulatým bříškem, které čeká, až je zbouchne první sotva dechu popadající svalnatá a uřícená spermie, nýbrž naopak, že je to světélkující slunce, ketré vyzařuje jakousi pobavenou dobromyslnou inteligenci a je obklopené magnetickými poli, zježenými fosforeckujícími radarovými anténami a laserovými obrannými zařízeními.

Na toto báječné, elegantní, vzdělané a zkušené Vajíčko rozhodně nebylo možné vletět jenom tak, s primitivní chlapskou dychtivostí. Zarazil jsem se a našpicoval uši, já, opozdilec, a prohlížel si množství jeho sesensorických štěrbin, snaže se dešifrovat signály, které vysílalo, a vůbec si představit What Does WoMan Want, co vlastně žena chce? Celá moje kariéra na tom závisela. Zkoušel jsem přirozeně také různé triky, abych upoutal jeho pozornost. Asi působily, protože jakási jemná magnetická přitažlivá síla mne lehounce nesla skrze velký vaječníkový kanál a potob bulvárem rozdělených genů, přičemž jsem cítil jak jsem všemožně měřen a vážen a oceňován a jak je o mne jakýnsi chichotavým způsobem usilováno a zároveň jsem podrobován výcviku a vyučován.

A požehnaný plod života Tvého

S největší jemností jsem byl uváděn do toho měkkého, Smetanového domova, mé tenoučké hadovité tělo se doslova tetelilo rozkoší. Čím více jsem byl vtahován do té solární sféry, tím více jsem se rozplýval ve vírech žhavé inteligence.

Sbohem. Buď vítán!

Timothy Leary: Prolog z knihy Záblesky paměti.

Springfield, Massachusetts (1920 - 1938)

Tak a nyní vybředneme s prenatální části života Timothyho Learyho a shrňme si co vlastně víme o jeho dětství?

Leary toho v autobiografii o svém dětství moc nenapsal, buď proto že ho nepovažoval za důležité nebo si z něj nepamatoval tolik aby to stálo za napsání. V textu se zmiňuje o třech příhodách, které se týkají jeho otce a také popisuje celou svoji rozvětvenou rodinu. Nejdříve však k jeho otci. Tote byl alkoholik a ač Leary tvrdí, že si ho vážil, vzpomínky na něj, které zmiňuje v "Záblescích" však nenasvědčují tomu že měl za co.

1. (str.46) ...Snad ještě větší opovržení k těm kteří pracovali pro systém choval v sobě můj otec. Svou zubařskou praxi vykonával jen sporadicky, jakožto hobby gentlemana. rovněž on čekal nadědictví, aby se mohl konečně ujmout své aristokratické role, která mu podle práva náležela.

V pozdějších letech když se jeho zubařská praxe hroutila, nutíval Tote matku a mne, abychom pozdě v noci v obývacím pokoji na gauči naslouchali jeho opileckým recitacím Shakespeara, Keatse...

Zmínek o otcově alkoholismu je v jeho knize mnohem víc. A zdaleka nejsou všechny tak úsměvné.

2.(str.59) Probudil mne matčin pláč za mými dveřmi. "Otec je opilý a dělá dole scény."

Přišel jsem k okraji schodů, rozsvítil světlo a zase zhasl, aby si mne všiml. "Hele my tady spíme." To ho rozzuřilo.

"Nech nás spát, prosím. "Mám ráno školu."

Já ti teď něco ukážu," řekl. Vykročil po schodech nahoru ke mně, pravou rukou se přidržuje zábradlí a levou se odrážeje od zdi. Pak se jeho tvář s výhružným výrazem dostala na úroveň mých kolen. Sklonil jsem se a jemně zatlačil na jeho čelo. Velice jemně. Svalil se na zad, nejdříve na zábradlí, pak po hlavě ze schodů. Dple narazil do stolku s telefonem. Brejle se mu rozbily.

Pomalu se sbíral na nohy a vztekle se na mne díval. "Za to si tě podám" Znovu se vydal nahoru ke mně.

Byl jsem zkoprnělý hrůzou, že jsem ho srazil ze schodů. Zároveň jsem se ho hrozně bál. Otevřel jsem okno v hale a utekl na střechu, jak jsem to udělal, předtím už tisíckrát při mých vylomeninách ve stylu Toma Sawyera.

Pod nohama mi skřípal písek na térovém papíru, kterým byla střecha pokryta. Cítil jsem se v bezpečí.Vedlo odtud několik únikových cest. Nahoru po lomenici střechy, anebo po okapové rouře dolů. Nakonec jsem se schoval za komínem. Tote vystrčil hlavu oknem a hrozně mi nadával. Pak se vzteklým prásknutím okno zavřel a zajistil je západkou. Sttál jsem na střeše a cítil jsem se provinile vůči tatínkovi, ale zůstal jsem venku na svobodě, dokud mi matka nedala přez okno znamení že otec usnul.

Leary měl tedy svého otce přez to všechno rád, v Záblescích taky vzpomíná na to jak spolu měli ject k jezeru, ale když přišel domů ze školy, matka mu řekla, že otec na něj nechtěl čekat a že jel bez něj. Vyběhl za otcem a volal na něj a ten ho neslyšel. Leary to popsal jako jeden z nejhorších zážitků z dětství. podobným zážitkem pro něj musel být i odchod Toteho od rodiny.

3.(str.47) ... Dědeček zemřel. A kde byl Tote? Zmizel někam na pořádný flám. Strýcové se rozběhli po venkovských klubech, salonech a barech ve městě ve snaze najít marnotratného syna a někam ho zavřít, aby byl střízlivý na pohřbu. Obřad sám se stal pkázalým rodinným usmířením s elegantními Learyovými z Bostonu.

A pak přišel ten velký den, čtení dědečkovy poslední vůle. Já jsem hrál před domem svůj samotářský baseball. V tom zastavil u obrubníku taxík a z toho se vyřítil Tote. Motor vozu stále běžel. Otec se na vteřinu zastavil a podal mě, svému jedinému synovi a dědici stodolarovou bankovku. pak rychle vešel do domu a sdělil Abigail špatné zprávy.Majetek se ztenčil: krach na burze, léta špatného hospodaření, velké půjčky na butiky strýčka Arthura a další půjčky Totemu, které byly nyní splatné. Zůstalo jen pár tisíc dolarů. Tote dal Abigail tisícovku, oznámil jí, že odjíždí obchodně do New Yorku a skočil znovu do taxíku.

O půlnoci, opilý jak zákon káže, byl už Tote do posledního centu okraden o dědictví, na které čekal pětačtyřicet let. Já sám jsme svého otce nespatřil následujících třiadvacet let.

Jaká jen to byla pýcha! Již nikdy se Tote nevrátil do svého rodného města, jž nikdy se nesetkal tváří v tvář s měšťanosty na které kdysi shlížel se soucitným pohrdáním. Prostě zmizel. A začal žít nový život.

Teď bych rád chvíli odbočil a podíval se na osobu dědečka. Děd Leary byl jeden z nejbohatších lidí v Massachusetts (I když po přečtení předchozího odstavce víme, že ke sklonku života to již nebyla tak zcela pravda), měl realitní kancelář, sbíral plakáty herců a hereček 19. století. Proč se pozastavit zrovna nad ním? Leary se o něm také zmiňuje ve svých pamětech a to jako o člověku který mu za celý život řekl jen jednu smysluplnou větu, zároveň to byla věta která mu život zcela změnila. Lépe řečeno, kdyby se jí neřídil nepsal bych tyto řádky.

..."Devět dětí a šest vnuků", mumlal, "Všichni málem negramotní a zralí tak pro peklo. Jediný kdo tady čte jsi ty." Vsoukal své křehké tělo do postelea pokynul mi, abych přistoupil blíž.

"Kolik je ti let?"

"Deset."

"Ty jsi nejmladší a poslední a proto ti dám nejlepší radu, kterou znám." Posadil se na posteli. "Nikdy nic nedělej jako někdo druhý, chlapče. Rozumíš?"

"Nevím pane."

"Vždycky hledej svoji vlastní cestu. Snaž se být jediný svého druhu. Už rozumíš?"

Stále jsem si nebyl jistý, ale řekl jsem, že ano. "Dobře, já teď jdu spát. U dveří zhasni." To byla jediná smysluplná slova, která mi kdy řekl.

.....

copyright: petrsimi 2006, kontakt: petrsimi@centrum.cz